Král Lásky je pan Přítulný v každé době

ne vždy exceluje, ale vždy stojí při Tobě

chce Tě potěšit, povzbudit, podržet Tě pevně

že Tě chce mít krásnou, obdiv uvnitř a i zevně

Král Lásky je pan Přítulný v každé chvíli

ne vždy trefí směr, ale vždycky dojde k cíli

sondy k modrotiskům nebo sonáty k větším činům ve spletitostech života

Pierrot a jeho dáma vychvalují svěžest, ta se v nich jako motýl svěží mihotá

Nikdy černá nikdy perná nikdy z nouze jen chaboučký protipól

život je jak balón se kterým Antonín Panenka vyslal do sítě Gól... :-)

vždycky jin a vždycky jang a vždycky prohánění za cílem

Charlie Chaplin by jí řek, ať si začne vychutnávat let, peprně svou beztíž s Vesmírem

♥

Mighty Truth – „From The City To The Sea“
Style: Acid Jazz, Future Jazz, Downtempo
Year: 1995

A1  Rebirth (Resouled Mix)  4:29  
A2  Is It A Wizzard, Or A Blizzard! (Polaroid Frenzy Mix)  6:33  
A3  Don't You Ever Learn?  4:50  
A4  City To The Sea  5:27  

B1  Hear The Voice  5:07  
B2  Blowing For The Sixth Sign  4:46  
B3  End Of An Era   
B4  Heavy Knowledge  6:57  
B5  Wandering World  5:45  

http://www.youtube.com/watch?v=5zxcU4Yxj-w

Od Victora Huga

PARIS :-) 

Jedné ženě

„Je to půvabná duše...“ (Diderot)

Být králem, dal bych vše, co náleželo by mi,

svou moc, jež sahala by na kraj světa až,

korunu, žezlo, trůn, svou říši s poddanými,

palác i flotilu s koráby válečnými

za jeden pohled váš!

Být Bohem, dal bych vše, od moří po pevniny,

veškerý boží svět od země po nebe,

oheň, vzduch, peklo, ráj, démony, cherubíny,

tajemství života a smrti, za jediný polibek

od tebe!

(psáno v květnu)

*****************

Taková něha z vás, má paní, vyzařuje,

váš zpěv tak čistě zní a tolik půvabů je

ve vašem pohledu,

váš krok tak ladný je a úsměv rtů tak něžný,

pod hrdým zevnějškem vznešené arcikněžny

je tolik ohledů,

že když k nám přijdete

a když nás vaše hvězda

oslní jasností, o níž se ve snu nezdá

nám, synům příšeří,

tu v hloubi srdcí všech,

kdož s vámi jsou byť chvilku,

se ozvou slavíci a v serenádě trylků

navzájem soupeří.

Vy neslyšíte však, protože, vzácná paní,

nevinná cudnost vám žárlivě duši chrání

před zlem i před muži;

kdokoli nahlédl by nenápadně do ní,

poznal by příčinu, pro niž váš dech vždy voní

tak sladce po růži.

(22. dubna 1831)

https://www.youtube.com/watch?v=7qVBhwwOb10

obzvlášť barevný mix: Nexus 21 pro Kate B – „Free“ (Nexus 21 Bio-Rhythmatic Mix) 1990

http://www.youtube.com/watch?v=4STgbJnpTOY

♥

http://www.youtube.com/watch?v=97RumEmmDKk

FALLING – Twin Peaks [gregorian dub mix]

http://www.youtube.com/watch?v=PrNJy0IUrds
Stetsasonic – „No B.S. Allowed“

„EXISTUJÍ RŮZNÁ PEKLA“, JAK PŘEMÝŠLÍ O NÁS VŠECH ANTONÍN KRATOCHVÍL V PLAYBOYI 2012:

Letos teprve sedmašedesátiletý garant smíchu „Pozor! Vyletí ptáček!“ fotograf je ve své branži hvězdou první velikosti. V roce 1967 emigroval z rodných Lovosic do Holandska, kde se mu dostalo akademického vzdělání. Od roku 1972 působí v USA. Držitel tří ocenění World Press Photo. Jeho kniha Vanishing z roku 2005 líčící bez příkras likvidaci zhuntované přírody na odpis získala v USA cenu roku za nejlepší knihu v oblasti dokumentární fotografie. Vystavuje po celém světě, za posledních několik dekád nechyběl snad u jediného válečného konfliktu.

INTERVIEW 2012 NEBO VLASTNĚ INTERVENCI PLAYBOYE 2012 K NEOHROŽENÉMU INSPEKTOROVI S FOŤÁKEM NA KRKU VEDL ŠIKOVNÝ DOTAZOVATEL PETR BOŠNAKOV:

ČETL JSEM, ŽE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ VLASTNOSTÍ UMĚLCE JE BÝT MRTEV. BÝVAJÍ TAKÉ VŮBEC FOTOGRAFOVÉ POVAŽOVÁNI ZA UMĚLCE?

Někteří fotografové jsou skutečně považováni, případně sami sebe považují za umělce. Ale to není můj případ. I když jsem vystudoval akademii. Termín akademický fotograf zní ovšem děsivě. Děsuplně.

ŘADA VELKÝCH UMĚLCŮ UMÍRALA V DEFINITIVNÍ CHUDOBĚ A NEKONEČNÉ NOUZI. MĚLA BY SLÁVA PŘIJÍT V DOBĚ UMĚLCOVA ŽIVOTA?

Je stupidní a trudné umírat jako chudák. Ještě dobře, že třeba slavní malíři nevěděli, jak strašné balíky peněž budou na jejich dílech rejžovat za stovky let úplně cizí lidé. To by se jim asi umíralo ještě mnohem hůř.

VE FILMU KAWASAKIHO RŮŽE JSTE SI ZAHRÁL SOCHAŘE. JAK VÁM TO ŠLO?

Řekl bych, že dobře. Hlavně že jsem tu sochu nemusel dělat. Byla tam jedna krásná pasáž o koulích. Moje filmová vnučka se mě ptala, oč se snažím. Odpověděl jsem, že dělám koule jako boule. Moc se mi to líbilo.

V ČEM PODLE VÁS SPOČÍVÁ NEJVĚTŠÍ ROZDÍL MEZI PRACÍ FOTOGRAFA A SOCHAŘE ČI MALÍŘE? NENÍ V TOM, ŽE FOTKA, SE KTEROU VYHRAJETE WORLD PRESS PHOTO, MŮŽE VZNIKNOUT NA ROZDÍL OD OBRAZU NEBO SOCHY SOUHROU ŠŤASTNÝCH NÁHOD?

A tak to má být. Ve World Press Photo přece nejde o umění, ale o pohotovost, novinařinu. Existovaly sice snahy protlačit do výběru i víc umělecké věci než klasické fotky pro média. I když se nepovažuji za umělce, jsem rád, že fotky začaly ve větším frmolu pronikat do galerií, na výstavy. Na rozdíl od předchozích hubených let se fotografie a fotografové těší většímu respektu. Nikdy jsem neměl ambice malovat obrazy, případně dělat sochy. Celý život mě fascinovala a fascinuje fotografie, takže mohu těžko srovnávat.

TUŠÍTE, KOLIKRÁT JSTE SE V ŽIVOTĚ PODRUHÉ NARODIL?

Samozřejmě. Vím to přesně. Každé ráno. Vždycky se probudím, krátce zamyslím a ceknu ven do éteru: „Ty vole, to je dobrý. Ještě jsem tady.“ Občas bývám překvapený, že jsem se probudil. Znám spoustu lidí, kteří zemřeli ve spánku, praskla jim životně důležitá cívka s krví nebo podobně smutné konce.

PŘEŽÍT CIZINECKOU LEGII, DÍRU V BŘIŠE, RWANDU, BOSNU, KOSOVO, IRÁK A UMŘÍT V OBYČEJNÉ POSTELI…

Tak nad tím nepřemýšlím. Až nás jednou všemohoucí povolá, nebude co řešit. Věřím v osud. Díky osudu se ze mě vyklubal spořádaný slušný fotograf.

ŽIL JSEM V PŘEDSTAVĚ, ŽE VÁS K FOCENÍ DOHNALA HMOTNÁ NOUZE…

To byla špatná představa. V době svých začátků jsem byl sám, moc jsem toho proto nepotřeboval. Toužil jsem po seberealizaci. Dlouho jsem vytvářel grafiku, jednou jsem své práce donesl na akademii spolu s fotografiemi. Pan profesor se podíval na grafiky a poslal mě s nimi v podstatě do prdele. Líbily se mu ale moje fotky, takže mě přijal rovnou do poloviny druhého ročníku.

POSÍLAJÍ VÁS LIDI ČASTO NEVYBÍRAVĚ DO PRDELE?

Pořád mě někdo má tendenci někam posílat. Kdysi jsem fotil na Conny Islandu nějaké ruské emigranty. Najednou se ke mně rozběhl nějaký chlap, postavil se přede mě a zakvákal: „Ty idiijoot.“ Bylo to krásné, moc se mi to líbilo. Říkal jsem si, co tím asi myslí? Jo, kdybych to řekl správně anglicky, možná bych se urazil. Tady mě to ale pobavilo.

JAK MOC VĚŘÍTE VEDLE OSUDU VE ŠTĚSTÍ?

Moc. Štěstí je také to, kde se ráno probouzíte. Nebo vedle koho vlastně. Ber to tak, že se nějak shodou šťastných náhod probudíš a cítíš se nic moc. Najednou se otočíš, vedle tebe někdo chrní a ty najednou cítíš, jak se tvůj stav začíná vylepšovat. Prostě máš v té chvíli štěstí. A to říkám jako v podstatě věrný člověk.

CO JE PODLE VÁS DEFINICE „V PODSTATĚ VĚRNÉHO ČLOVĚKA“?

Chytáš mě za slovíčka, co z nich tedy vznikne? Ber to tak, že muž je muž. A když je člověk dlouho na cestách, má své jisté potřeby.

JAK MOC DOKÁŽE OSOBA, VEDLE KTERÉ SE PROBUDÍTE, PŘEBÍT NEVALNÝ DOJEM Z PROSTŘEDÍ?

Nemusí to být vždycky osoba. Například v kriminále jsem se probouzel vedle pravé ruky. Nemalou část svého pobytu za mřížemi jsem využil k dokonalému sebeukájení, udělal jsem to všem svým partnerkám. A to hned několikrát. Dokonce jsem si přesně pamatoval jejich počet. Jsem na to hrdý, ani v dost komplikovaných podmínkách jsem totiž nepozbyl kreativity. Kriminál totiž nenabízí příliš sexuálních požitků. Sex s muži mně nikdy nic neříkal, vždycky jsem spoléhal na svou hetero sexy hravou fantazii. Šlo mi to! Když čtu, že dnešní mladí kluci potřebují k sebeuspokojení internet, je mi jich docela líto. Ti hoši postrádají elementární dráždivou představivost.

DOKÁZAL BYSTE MI Z KAŽDÉ SVÉ AKČNÍ MISE PŘEVYPRÁVĚT NĚJAKÝ PŘÍBĚH, NEBO VÁM VŠECHNY VÁLKY SPLYNULY V JEDNO?

Existují momenty, které si dobře pamatuji a nikdy na ně nezapomenu. Jedná se například o vůni země. Hodně lidí se mě ptá, jestli nechci sepsat paměti. Zatím se na to ještě dostatečně necítím.

TO SI MOC NEVĚŘÍTE! NACHÁZÍTE SE V ZEMI, KDE SE VYDÁVAJÍ KNIHY O LIDECH, JEJICHŽ JEDINÝM PŘÍNOSEM PRO SPOLEČNOST JE ÚČAST V POROTĚ NĚJAKÉ SOUTĚŽE HLEDAJÍCÍ X FAKTORY ČESKÝCH A SLOVENSKÝCH TALENTŮ.

Míra sebevědomí dotyčného pána je asi větší, než je tomu v mém obyčejně laděném případě. Kromě toho se mohu v dostatečné míře realizovat ve fotografii. Obrázky o mně vypovídají mnohem víc než nějaký vykonstruovaný životopis.

MÁTE FOTOGRAFIE NATOLIK UTŘÍDĚNÉ, ŽE AŽ SE JEDNOU ROZHODNETE PRO AUTOBIOGRAFII, BUDETE VĚDĚT, KAM SÁHNOUT?

Jeden z důvodů, proč se pro literární popis svého života hned tak nerozhodnu, je ten, že mám ve fotkách neuvěřitelný binec. Kromě toho jich mám tolik, že by mě jejich digitalizace finančně zcela vysála.

VÁŠ FOTOGRAFICKÝ STYL JE CHARAKTERIZOVÁN JAKO EXPRESIVNÍ A SUGESTIVNÍ. PROPRACOVAL JSTE SE K NĚMU POSTUPEM DOBY, NEBO VÁM BYL VĚNOVÁN DO VÍNKU?

Jedná se o postupný proces zrání. Když se někdy ohlédnu za třicet let starými fotkami a srovnám je s tím, co dělám dnes, je v tom znát rozdíl. Říká se, že moje fotky mají rukopis, dají se poznat podle kompozice. Nevím ale, jestli jsem se k tomu propracoval. Spíš jsem si postupem času začal ve větší míře uvědomovat některé věci. Myslím si, že v tomto ohledu jsem na konci, byť malé rezervy existují.

KDYŽ SE DÍVÁTE NA SVÉ TŘICET LET STARÉ FOTKY, JSTE SPOKOJEN?

Ano. Je na nich vidět, stejně jako na těch dnešních, že nebyly za peníze, ale o penězích. Prostě jsem něco fotil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Někdo fotky koupil, jiný ne, ale takový je život. Dělat fotky jen kvůli výnosům z prodeje by mě nebavilo. V první řadě se mi musí výsledek zamlouvat, až pak přijde případný komerční úspěch. V první řadě musí být fotka o mně. Když někdo cvaká spoušť jenom proto, aby na obrázku něco vydělal, výsledek bývá mnohdy docela šílený. Už jsem ti řekl, že máš hezké hodinky? Můžeš mi prozradit, proč se na ně pořád díváš?

VYZVÍDAL JSTE, JAK DLOUHO ČASU NÁM ZABERE ROZHOVOR. ŘEKL JSEM, ŽE HODINU…

Na to se vykašli…

ČETL JSEM, ŽE KDO NEPROŠEL PEKLEM, NEMŮŽE VAŠIM FOTKÁM ROZUMĚT. TAKŽE SPOŘÁDANÝ DAŇOVÝ POPLATNÍK, KTERÝ Z PRÁCE SPĚCHÁ DOMŮ DO RODINNÉHO KRUHU, VÁS ASI POCHOPÍ STĚŽÍ…

Existují různá pekla, většina z nich se odehrává v hlavě. Ale souhlasím s tím, že jenom člověk, který sám zažil nějaké utrpení, a nemusí to vždy být utrpení z války nebo z jiného bolestného konfliktu, může pochopit utrpení jiných. U fotografů nebo lidí, kteří utrpení popisují, to platí dvojnásob. Vždycky jsem říkal, že fotka není pro každého jako houska s máslem. Někdo zareaguje a pochopí, jiný ne.

A CO POCIT MARNOSTI? O VAŠÍ VÝSTAVĚ FOTOGRAFIÍ, VE KTERÉ POPISUJETE ŽIVOT ZLATÉ MOSKEVSKÉ MLÁDEŽE, VČETNĚ SPOUSTY KOKAINU A SEXUÁLNÍCH HRÁTEK, MI JEDEN BOHATÝR Z RUSKÉHO PÁRU TVRDIL, ŽE JI POVAŽUJE ZA FASCINUJÍCÍ DRÁŽDIDLO. ČEŠTÍ NOVINÁŘI NAOPAK VĚTŠINOU SDÍLELI DIAMETRÁLNĚ ODLIŠNÝ NÁZOR.

Pokud jediný člověk řekne, že se mu to líbilo, měla moje práce smysl. O pocitu marnosti nemůže být řeč. Zvlášť když se pochvalně vyjádří lidé, kteří dokonale znají prostředí. Taky jsem se setkal s názorem, že i v Česku se šňupe koks a lidi se oddávají hromadným sexuálním orgiím. Tito lidé, proti kterým osobně nic nemám, bohužel nebyli schopni objevit v těch fotkách víc než prdele a kozy.

TAKŽE TITULKY O TOM, ŽE KRATOCHVÍL MOSKEVSKOU MISI NEZVLÁDL, VÁS NECHÁVAJÍ CHLADNÝM?

Je mi to úplně jedno. Autora tohoto titulku znám. Za to, že v jeho případě asi nedošlo při sledování fotek k alespoň náznaku erekce, skutečně nemohu. Kromě toho, v Česku se úspěch neodpouští. Spousta lidí se bojí sundat si trenky a ukázat, jestli mají na jejich zadní části výmluvný pokaděný proužek.

OBÁVÁM SE, ŽE MI UNIKÁ SMYSL DO NEZNÁMA…

V dobách svého mládí, ještě před emigrací, jsem chodil s jednou děvkou. Krásná holka, Patricie. Později bohužel spáchala sebevraždu. Jednou jsme spolu byli na Můstku v nějakém baru. Seděli tam taxikáři, kteří na ni řvali, že kazí mladý kluky. Ale narazili, protože to byla ostrá dáma. Tak jim řekla, ať si sundají své trenky. A kdo nebude mít vzadu šmíru, tak ho za odměnu vykouří. Hoši vzápětí zvadli. Možná si v té chvíli uvědomili, že tím, jak si utírají zadek stranickým nechutným čtivem, tak svůj exkrement ještě rozmázli na textil. Dobrý, ne!

MALÍŘ SI UDĚLÁ SKICU, PODLE KTERÉ PAK POSTUPUJE DÁL. FOTOGRAF MUSÍ REAGOVAT NA VZNIKLOU SITUACI.

Znám fotografy, kteří se taky snaží pracovat na základě předem stanoveného postupu. U reportáže to pochopitelně není možné. Velkou část vlastních fotografií nemám pod kontrolou, jenom se snažím pokud možno co nejrychleji a nejpřesněji reagovat na to, co se děje v daném okamžiku. Pokud chce fotoreportér regulovat dění kolem sebe, nějak si ho upravovat k obrazu svému, mizí z fotky pravda, tedy to nejpodstatnější.

CO NÁHODA? KDYBY JIMMY PAGE Z LED ZEPPELIN NESÁHL V ROCE 1975 V INDIANAPOLISU PO LÁHVI JACKA DANIELSE, NEROZHODL SE Z NÍ NAPÍT A POBLÍŽ NEBYL FOTOGRAF, NEVZNIKLA BY JEDNA Z NEJSLAVNĚJŠÍCH FOTEK ROCKOVÉ DÝCHÁNKOVÉ HISTORIE.

Keith Richards z Rolling Stones mi před focením najednou zavolal s tím, že vyžaduje, aby po příchodu do ateliéru stála na stole flaška Jacka Danielse. Nakonec se jí ani nedotkl, protože jsme si zakouřili haš. Vrátil jsem se zrovna z Afghánistánu, takže jsme na to téma dali řeč. Věděl o Mazar e Sharif Red, tedy o místě, kde se dělá nejlepší hašiš na světě. Takže když jsme udělali fotky, šli jsme k němu na kouř. Focení se protáhlo na celý den.

ASI JE LEPŠÍ DÁT SI HAŠIŠ NEŽ ŠŇUPAT POPEL VLASTNÍHO TÁTY, COŽ SE PRÝ V MINULOSTI JAKBYSMET ZADAŘILO KYTARISTOVI STONES?

Šňupat, případně hulit popel rodičů, to musí být síla. Když jsem kdysi platil za jejich zpopelnění, tak mi lidi v kremaci říkali, abych chodil čekovat, jestli urny náhodou někdo nezcizil. To mě hodně vyděsilo, takže jsme se se synáčkem dohodli, že nejlepší bude si je tajně odvézt. Pak jsme popel rodičů pietně rozsypali v Jizerkách. Shodli jsme se na tom, že jsme je tím vlastně osvobodili.

POKUD PRACUJETE S NĚKÝM, JAKO JE DAVID BOWIE, KEITH RICHARDS, BOB DYLAN, MUSÍ BÝT MÍRA KOMPROMISU Z VAŠÍ STRANY ASI VĚTŠÍ NEŽ U FOCENÍ ANONYMNÍ MODELKY?

Všichni zmiňovaní si mě vybrali na základě mé předchozí práce. Takže kompromisy jsem moc dělat nemusel. Člověka to potěší. Zvlášť když jde o lidi, o kterých je všude známo, že fotografy moc nemusí. Takže když mi řekli, že se Bob Dylan nechal po deseti letech slyšet, že si mě vybral, dostavil se pocit úlevy i radosti. Jak jsem se pak dozvěděl, Dylanův výběr vycházel z toho, jak dopadly fotky s Keithem Richardsem. Po celou dobu focení se mě ptal, jaké to s Keithem bylo. Když jsem mu řekl, že hodně freaky, tvářil se spokojeně.

NA VĚTŠINĚ VAŠICH FOTOGRAFIÍ PŘEVLÁDÁ BOLEST A UTRPENÍ. POSEL ŠPATNÝCH ZPRÁV?

Ani ne. Spíš zvěstovatel neutěšené reality. Lidi si musí konečně uvědomit, o čem je vůbec vůně života. Skoro všichni tady brečí a lamentují, jak moc jsou nemajetní. Přitom vůbec nevědí, co je to skutečná chudoba. Většina z plačících má vydržované chaty, nějaké auto, kterým se na chatu dostanou. Pravda by je měla probrat z větší či menší iluze, ale pořád z iluze. Kdysi jsem nafotil projekt o východní Evropě a marxisti na amerických univerzitách se mohli rozlícení nasupění z mého velkého finále zbláznit. Tvrdili, že to není pravda. S Novákem jsme na to dostali grant, ale zatímco on napsal text na základě mých fotek, já musel tu bídu ruských vesnic nafotit. Ukazoval jsem fotky na Duke University. Z davu vylezla nějaká babka, manželka tamního profesora, a začala mi angličtinou s příšerným ruským přízvukem nadávat. Prý kecám, vesnice v Rusku jsou krásné a neobyčejně překypují bohatstvím! Totéž mi řekli v Moskvě. Nějaký fotograf z Uralu na mě čekal půl dne a ukázal mi svoje fotky idylické ruské, leč Potěmkinovy vesnice. To je prý pravda o Rusku, zatímco já jsem prolhaný debil. Jsou prostě lidi, kteří si odmítají chudobu a utrpení přiznat. Takovým je potřeba otevřít oči, než bude úplně pozdě.

ŘEKL BYCH, ŽE NADÁVKY JSOU VÁM BLIŽŠÍ NEŽ PERMANENTNÍ CHVÁLA.

Tak to by mě fakt strašně moc štvalo. Když někomu patřičně nenadzvednu mandle, nejsem to já.

ŘÍKÁ SE, ŽE KAŽDÉ ZLO JE K NĚČEMU DOBRÉ. DÁ SE NAJÍT NĚCO DOBRÉHO NAPŘÍKLAD NA STRAŠNÝCH ZVĚRSTVECH, KTERÁ SE UDÁLA VE RWANDĚ?

Pozitivní na té hrůze bylo, že se fotky dostaly do světa. Možná si další diktátor schopný něčeho takového uvědomí, že mu to neprojde, svět zareaguje. Američané byli nuceni přiznat, že vyvraždění sedmi set tisíc lidí během čtyř měsíců se rovná genocidě, do čehož se předtím nehrnuli nuly. Je to stejné jako s holocaustem. Kdyby neexistovaly obrázky z koncentračních lágrů, možná by byli Židé jako národ vyhlazeni. Nabízí se srovnání mezi německými koncentráky a ruskými gulagy. Technicky vzato to v obou případech byly fabriky na smrt. Z Ruska ale nebyly fotografie, svět tak neměl na co reagovat.

JEDETE FOTIT S NĚJAKÝM POSTRANNÍM ZÁMĚREM, NICMÉNĚ NA MÍSTĚ ZJISTÍTE, ŽE STRANA, KTERÁ JE PREZENTOVÁNA JAKO UTLAČOVANÁ POPELKA, MÁ ROVNĚŽ HODNĚ ŠPINAVÉ RUCE OD PRÁCE.

V takové chvíli musíte přehodnotit výhybku a sjet z předem připravené trati.

NEMÁ FOTOREPORTÉR VE SROVNÁNÍ S PÍŠÍCÍM NOVINÁŘEM TU VÝHODU, ŽE CO JE NA FOTCE, TO JE DÁNO, A TÍM TO KONČÍ? NOVINÁŘ MŮŽE TEXT NĚKOLIKRÁT UPRAVIT, VYMAZLIT SI PONĚKUD JINAK STRANY DOBRA A ZLA.

Obrázek může taky lhát. Nebo říct jen polovinu pravdy. Někdy nevím, co je horší výsledek.

V JEDNOM ROZHOVORU ÚSTAVNÍ SOUDKYNĚ PANÍ WAGNEROVÁ PŘIZNALA, ŽE SOUDCE JE ČLOVĚK, NIKOLI NEPOPSANÝ LIST BĚLOSTNÉ LILIE. MŮŽE BÝT FOTOGRAF V DOBĚ VÁLKY ZCELA OBJEKTIVNÍ INVENTÁŘ, CVAKAT NEZAUJATĚ NA OBĚ STRANY?

I fotograf si může dovolit luxus v podobě emocí. Ale nesmí se to přehánět. Když jsem fungoval v Iráku, editoři po mně chtěli fotky, na kterých Šíité dole na jihu nadšeně vítají spojenecká spiklenecká vojska. Pořád toužili po snímcích tanků a obrněných vozidel, vedle nadšené mávající davy domorodců, květiny. Nemohl jsem jim vyhovět, nic takového jsem totiž nikde neviděl. Jeden můj kolega to zvládl. Prostě místním decentně do kapes zaplatil. Z profesního hlediska se zachoval jako výslovný debil.

PANÍ CARLA DEL PONTE, BÝVALÁ ŽALOBKYNĚ MEZINÁRODNÍHO TRIBUNÁLU V HAAGU, KTEROU URČITĚ NELZE PODEZŘÍVAT Z NÁKLONNOSTI VŮČI SRBŮM, PÍŠE VE SVÉ KNIZE O ZVĚRSTVECH, KTERÁ KOSOVŠTÍ ALBÁNCI VŮČI SRBŮM PÁCHALI. A TO VČETNĚ ODEBÍRÁNÍ ORGÁNŮ. NEVÍM O ŽÁDNÉM ČESKÉM MÉDIU, KTERÉ BY PŘIŠLO S „PROTIKOSOVSKOALBÁNSKOU“ ŽALUJÍCÍ FOTOGRAFIÍ…

Na fotografie vykuchaných těl bych si dal bacha. Pamatuji na podobné fotky z Temešváru, které se staly součástí revoluce z roku 1989 v Rumunsku. Jak se nakonec ukázalo, byly to fotky mrtvol z pitevny, která někdo vytáhl na světlo, pohodil a demonstroval tak hrůznost zločineckého režimu. Propaganda je mocná čarodějka. Považuji se za investigativního fotoreportéra, který si za svou prací na 100% stojí, i když mi to občas přidělá maléry. V Kosovu jsem v poslední době nepracoval, takže k tomu nemám moc co dodávat. Naposled jsem byl v Prištině v roce 1996, když tam řádili Arkanovi tygři. Jejich největší tygr pak dostal v Bělehradě kulku do hlavy jako sladkou odvetu. V té době jsem dělal pro New York Times a jako jediný fotograf jsem se dostal na základě povolení z Bělehradu do Kosova. Fotil jsem rozvalené pahýly z bývalých mešit. Asi ze mě neměli v Srbsku radost, ale tak to bylo.

OTŘESNÉ ZÁBĚRY Z VIETNAMSKO–AMERICKÉHO KONFLIKTU POVAŽUJE NĚKDO ZA VRCHOL PROFESIONALITY, PODLE JINÝCH ZAVINILY TO, ŽE SE AMERICKÁ VEŘEJNOST POSTAVILA ZA VIETNAMSKÉ KOMUNISTY.

Znám fotografy, kteří přinesly nejslavnější fotky – děvčátko zasažené napalmem a jihovietnamského policistu, který pálí zajatce nemilosrdně do hlavy. První nafotil Nick Ut, druhou Eddie Adams. V obou případech skvělá práce velkých profesionálů, kteří ukázali pro Ameriku zdrcující Pravdu bez makeupu.

Z IRÁKU SE PODOBNÉ ZÁBĚRY NEOBJEVILY. POKUD POMINEME KRIMINÁL ABU GHRAIB, TADY SE OVŠEM NEJEDNALO O PRÁCI FOTOREPORTÉRŮ, ALE O ZVRHLOU TOUHU MUČITELŮ SI VŠECHNO ZAZNAMENÁVAT.

I z Iráku se objevily dobré hovořící snímky. Problém tohoto konfliktu spočíval v tom, že snad jen dvacítka renomovaných fotoreportérů nebyla úzce propojena s armádou. Já se ocitl mezi nezávislými, kterým armáda zakázala přísně poskytovat sebemenší podporu. Nakonec to dopadlo tak, že skupina italských novinářů přeběhla k Saddámovi s tím, že jim spojenci neumožňují vykonávat jejich profesi. Byla z toho velká aféra, vojáci dostali příkaz zatknout nezávislé novináře a deportovat je z Iráku ven. Bohužel se o tom nikde nepsalo. Jenom nějaký plukovník se holedbal, jak se nám snažili pomoci, samozřejmě jenom lhal.

MÁTE PO DOKONČENÍ KONKRÉTNÍHO ZÁBĚRU JASNO V TOM, ŽE SE VÁM PODAŘILO NĚCO VELKÉHO?

Můžeš si to myslet, ale mnohdy stejně nakonec zjistíš, že ta fotka je o ničem. U fotoreportéra snad ani nemůže existovat větší chyba než odložit foťák do brašny na základě přesvědčení, že máš super fotku.

JE VAŠE POZICE VE SVĚTOVÝCH LISTECH, JAKO NEW YORK TIMES, NATOLIK SILNÁ, ŽE ROZHODUJETE O TOM, KTERÁ Z VAŠICH FOTOGRAFIÍ SE OBJEVÍ V NOVINÁCH?

Dělám předvýběr, konečné řešení je ale na editorovi. Problém přichází, když vám z novin vzkážou, abyste jim ukázal další kontakty. Naštěstí se mi to mockrát nestalo. U New York Times ani jednou. Ale jednou mi třeba nevzali fotky v magazínu Time. Uznali, že jsou dobré, ale moc tvrdé. V tomto směru americké noviny měknou, opravdová realita je moc nebere.

POKUD JSTE PŘESVĚDČEN O TOM, ŽE SE FOTKA POVEDLA, MŮŽE NĚCO TOTO VAŠE PŘESVĚDČENÍ ZVIKLAT?

Absolutně ne. Nepamatuji si, že by mi někdo v posledních desetiletích řekl, že jsem dodal špatnou fotku. Někdy ale neodpovídala strategii listu. Z Iráku mi sice něco uveřejnili, ale mělo toho být mnohem víc.

MŮŽE SE PŘIHODIT, ŽE TŘEBA FOTOGRAFIE, KTEROU VÁM LETOS VRÁTILI, BUDE SLAVIT ZA PĚT LET KOLOSÁLNÍ COMEBACK?

I u fotografií hovoříme o dozrávání. Čas každé fotky může, ale taky nemusí přijít. Nebo, přesněji řečeno, může přijít doba, která si tu fotku vyžádá.

MÁTE TAKOVÉ FOTOGRAFIE?

Určitě. Ale není to tak, že bych měl uložené konkrétní obrázky s tím, že existuje vysoká pravděpodobnost, že na ně budou lidi za pět let reagovat. Ale pokud ta doba přijde, budu vědět, kam sáhnout. Třeba moje kniha Broken Dream o východní Evropě. Zpočátku nic moc přijetí, Američané to nechápali. Pak ale přišla doba hodnocení historie komunismu, což knihu katapultovalo do výšin. Přitom jsem s tím neměl nic společného. Doba si dílo vyžádala.

ČÍM TO, ŽE FOTOGRAFIE PŘEŽILA VŠECHNO, VČETNĚ FILMU? SCHOPNOSTÍ KONCENTROVAT SPOUSTU DĚJE DO JEDINÉHO OBRÁZKU?

Opravdu dobrá fotka utkví lidem nadlouho v paměti. Vždyť jsme se tady bavili o Vietnamu. I když asi nejsi velkým znalcem naší branže, dokázal jsi popsat, co bylo na obrázcích starých přes čtyřicet let.

PRÝ SE TĚŠÍTE DO NOVÉ VÁLKY?

Netěším. Možná jsem něco řekl, a někdo si to špatně vyložil. Do války se normální člověk nemůže těšit.

PROČ POTOM PŮSOBÍTE PRAKTICKY V KAŽDÉM KONFLIKTU?

Protože si myslím, že to má smysl. A je to adrenalin. Člověk taky potřebuje čas od času ukázat, že nezapomněl pracovat.

V KLIDU A MÍRU TOHO NEJSTE SCHOPEN?

V klidu a míru si jdeš koupit do krámu svou polárku. To pro mě nepředstavuje moc velkou výzvu. V Iráku se na úplném začátku, tedy před dobytím Bagdádu, jednalo o první válku, kdy jsme nebydleli v hotelu. V Bejrútu se spalo v hotelu Commodore, Sarajevo – Holiday Inn, Bagdád – Al Hamra, Pešavár – Green. Každá válka má svůj zaslíbený hotel. Když jsme vstoupili jako první novináři do Iráku, žádný hotel neexistoval. Spali jsme v minových polích. To bylo dobrý.

TAKŽE OPĚT PLATILO, ŽE KAŽDÉ ZLO JE PŘECE JEN K NĚČEMU DOBRÉ?

V tomto případě ano. Oprášil jsem staré znalosti. S Iráčany jsem například chodil krást benzin. Vojáci měli palivo tak maximálně do lampiček, a kdyby nám chtěli pomoci, stejně jezdili na naftu. Člověk si musel poradit sám. Na autě jsme pak vezli dvě stě litrů benzinu. Řídil jsem pojízdný Molotovův koktejl. V takové divočině mi autem prosvištěl granát z RPG. Měl jsem štěstí, že se jednalo o začátek války a fedajíni byli tupci, které nikdo nenaučil granáty načasovat. Takže byli hodně blízko a granát autem prolétl, ale neexplodoval. Prostě volové.

NECHCI BÝT DRZÝ, ALE ŘÍKÁ SE, ŽE KDYŽ JE ŠTĚSTÍ UNAVENÉ, SEDNE NA VOLA…

Ty vole, to je ono.

Černobílý hrdina: zažil toho na román, přesto žádný nikdy nenapsal. ANTONÍN KRATOCHVÍL se po celém světě proslavil jako neohrožený reportážní pan fotograf. Zachytil války i zlatou ruskou mládež. Teď zase nikde nevystavuje svůj život a vy byste nemohli být přitom jinak než postaru, zbystřete.

PRAVDU SI NĚKDY (ATRAKTIVNĚ) PŘIBARVUJU

(Alice Horáčková pro zpestření v MF Dnes)

Antonín Kratochvíl tvrdí, že je mužem bez domova, ale pronajatý byt v Suchdole, kam mě pozval na rozhovor, tak jako azylový dům vůbec nepůsobil. Bylo deset ráno a v jedné místnosti spal jeho osmnáctiletý syn Wayne, ve druhé žena Gabriela a ve zbytku domácnosti vládl pětiletý syn Gavin, který nás všechny několikrát postřílel plastikovým samopalem.

Více než polovičku svého života prožil Kratochvíl v Americe a proslul tam jako vynikající a všestranný umělec fotograf. Prošel rakouským utečeneckým lágrem, švédským vězením a cizineckou legií. Drsné prostředí přežil i díky tomu, co mu život rozdal v komunistickém Československu. Mluví bez zábran karlínským slangem, do kterého mu občas zabloudí angličtina, možná i proto mi automaticky začal tykat.

Jeho současná výstava v pražské Leica Gallery se jmenuje Domovina a shrnuje v ní celý svůj život. Takže...

Na své nové výstavě píšete, že vám domov voní jako šeříky. Rostou i v Americe?

Já jsem je tam nikde neviděl. Šeříky mám akorát tady na zahradě a připomínají mi dětství. První máje… Šeříkem začal prohnilý komunismus, a přitom strom tak krásně voní.

A jak vám ještě domov voní?

Po parní lokomotivě, kysaném zelí a dobrý okurce. To si v Americe koupíš jedině ve sklenici. Když jsem se nemohl vrátit do Čech, tak jsem začal hodně jezdit do Polska. Pražce tam totiž nebyly z betonu, ale ze dřeva, napuštěné dehtem. To v létě smrdělo jako v Praze. Jo a málem jsem zapomněl na zarostlý ženský podpaží. Nádhernej odér!

V Domovině máte i fotky z Afghánistánu a Černobylu. I tam jste se cítil doma?

Určitě. Domov – tam patří všechno. To jsou i ty následky, že tě z prvního domova vyženou. Můj otec mi tenkrát v Praze řekl: „Tady nemáš šanci.“ Dneska mám vlastní mladé a vím, jaký to je, když ti táta řekne: „Jdi.“ A ví, že tě třeba nikdy neuvidí.

Váš tatínek byl fotograf a podnikatel, po válce dostal tzv. malý dekret. Myslíte, že si nějak zadal s Němci?

To dostal každej, ty vole. Tátovi, kterej za války pracoval na Barrandově, komunisti přišili malej dekret, aby dostali jeho ateliér v Lovosicích. My jsme pak skončili ve Vinoři, v takové ohrazené oboře ve stájích, a naproti byla škola estébáků. Já jsem o tom věděl kulový, ale vím, že rodiče byli nešťastní a že na nás pršelo. Tak jsme pod střechu dávali hrnce, které sbíraly vodu a při dešti hrály hotovou symfonii: každý hrnec zněl jinak. A já jsem ležel, poslouchal ten hrnec, a když přestal zvonit, tak byl plný. To jsem musel vstát a vylít vodu.

Co pro vás byla největší lekce z dětství?

Naučil jsem se tu nespravedlnost. Že vás diskriminujou a ani nevíte, za co? Jenom proto, že vás někam zařadili. Takže jsem už od patnácti přemýšlel o tom, jak odsud vypadnout.

Máte pocit křivdy?

Ale nezatrpkl jsem. Nedávno se mě ptala jedna bývalá spolužačka, jestli jsem zatrpklý. Nevím, možná, že jsem, ale já na to kašlu. My jsme žili v izolaci, k nám nikdo nikdy nechodil. Ani na Vánoce.

To pak člověk ztvrdne, ne?

Aspoň víš, kdo je důležitej. Můj otec byl takovej posmutnělej, nevěřil lidem, neměl kamarády, tak žil pro rodinu. S manželkou byli srostlí, bylo hezký se na to dívat. My jsme se všichni skloubili, jenom nejstarší sestra musela do internátu. Občas sice přijela, ale jinak s námi už nikdy nežila.

Vy jste nedůvěřivý vůči lidem nebyl?

Já jsem měl kamarády. Dokonce jsem jim důvěřoval až moc, ale dost mě štvalo, že mě třeba nevzali do Pionýra. Já měl už tenkrát rád šátky. Češi tehdy nosili na krku takovou hnusnou bavlnu, ale šátek ze Sovětskýho svazu, to byla kvalita! Hedvábí. Pamatuješ? Nepamatuješ. Když jsem ho nedostal, přišel jsem domů s brekem.

Když se do té Vinoře podíváte dneska, tak vás to vůbec nedojímá?

Nějak ne, člověče. Ale docela dobré bylo, když mi pak v Lovosicích, kde jsem se narodil, dávali čestný občanství. Sebrali ho Zápotockýmu a dali ho mně, starýmu exulantovi! A k tomu mi dali fotku našeho domu, který už stejnak neexistuje.

Proč?

Zbourali ho kvůli jednomu volovi, co zničil půlku Lovosic a postavil tam paneláky pro dělníky. No a ten to čestné občanství dostal spolu se mnou, takže to byla taková česká plichta… Ale asi nejvíc mě vzalo, když jsem se z Ameriky poprvé vrátil do Prahy. To byl nával vzpomínek.

To bylo kdy?

V polovině osmdesátých let. Přijel jsem takovým podvodem přes Polsko a ještě jenom na víkend, abych se nemusel registrovat na policii. Ale sledovali mě, chtěli mě zbít v jednom průjezdu. A já furt nevěděl proč, kdo mě prásknul. Asi to byl někdo blízkej.

Ve svazcích jste se podívat nebyl?

Svazky mě nezajímají, nechci vědět, kdo byl ta kurva. Každý má určitě tisíc výmluv. Tím se nic nevyřeší, jenom jsi ještě víc osamělej. Vidíš kamaráda, víš, že zradil, a nechceš se ho ptát proč.

Už byste mu neodpustil?

Já nejsem dobrej křesťan. Podobné je to s ženskými. Když tě zradí, tak tě to mrzí, ale pak se cítíš osvobozenej. To je takové štěstí v neštěstí. Jednou jsem měl problémy s prostatou, a když mi odešla žena, byl jsem zdravej jak řípa!

To byla vaše manželka?

Kratochvíl: Taková skoromanželka. Byli jsme spolu sedm let. Od té mě osvobodil jeden můj kamarád. Chudák nevěděl, do čeho jde. Teď čekám, až se na mě vykašle tahle žena, protože jsem bordelář.  

Kratochvílova žena: A ty nechceš být osvobozen? To zní tak krásně…

Kratochvíl: Od tebe ne. Jsme spolu už dvacet tři let, to už dojedem. (smích)

Kratochvílova žena: Jaké mám vlastně číslo na zádech?

Kratochvíl: Žena číslo čtyři. To ujde, ne?

Podle čeho jste si vybíral ženy?

Mám rád velký ženský, který si stojí za svým. Ne takový, co se poddaj a pak toho zneužíváš. Podívejte se na moji ženu, ta se s ničím nemaže. Ale já jsem one woman-superman. Taky mám v poslední době problémy s chůzí, tak mi stejně nic jiného nezbývá. (smích)

A jaký jste táta?

Náš syn, ten velký, co tady vedle chrápe v pokoji, mi jednou řekl: „Táto, tys tady pro mě nikdy nebyl.“ Tak to mě ranilo. Protože my jsme bydleli v New Yorku, chodil do privátní školy, ta něco stála a jako fotograf reportáží si moc nevyděláš… Já to jenom říkám. Tak jsem teď tady v Čechách a mám toho malýho Gavina a jsem s ním furt.

Ale pak máte ještě jednoho syna z prvního manželství, který tady vyrůstal bez vás, a ten by vám mohl vyčíst to samé…

Jo ten úplně velký? Ale ten to nikdy neřekl, naštěstí. Já nevím, jestli mě miluje, když mě tady konečně pořádně poznal, ale myslím, že mě má furt rád…

A vy jste proti otci rebeloval?

Já nemusel. Můj otec byl cool. Říkal: „Nikdy nebuď fotografem, mizerný povolání, vyděláš si kulový.“ Jako kdybych ho slyšel. Ale měl to štěstí, že než zemřel, tak ho jako penzistu pustili za mnou do Ameriky. Já měl tenkrát v Los Angeles ateliér a zrovna jsem dělal obálku na desku pro Pointed Sisters, takovou soulovou skupinu. Otec se na to díval a řekl: „Má to šmrnc.“ Viděl, že jsem se chytil. Maminka zase chtěla vidět diplom z akademie z Amsterdamu, ale nemohl jsem ho najít. Každé ráno jsem vstal, prosmejčil jsem byt a nic. Už si myslela, že kecám. Po čtyřech dnech jsem ho našel, ženu se jí ho ukázat a ona řekla: „Dobrý.“

Máma z vás chtěla mít co?

Asi jenom normálního člověka. Otec ze mě chtěl mít inženýra a jsem rád, že jsem se jím nestal, protože inženýrů tady bylo plno, všichni měli před jménem Ing., tráboše a jezdili na chatu.

Věděl jste vždycky, že chcete fotit?

Já myslím, že fotografie byla udělaná pro mě: je to rychlý, dobrodružný a je to o něčem. Sice nemáš prachy, ale máš svobodu.

Jenže té se člověk nenají.

No tak si vydáš knihu nebo začneš krást, znáš to.

A co jste ukradl vy?

Jídlo, ale to bůh dovolil. Mám nastudovanou Bibli, abych věděl, jak to okecat. Vždycky, když se naskytla příležitost vydělat fakt hodně peněz, jsem ji odmítl. Asi mám v sobě nějakou zábranu.

Takže kdyby vám teď nějaký pracháč řekl: „Vyfoť mě u mého nového letadla,“ nevzal byste to?

Pracháč u svýho tryskáče, to beru! Třeba by mě v něm svez!

Je těžké se dneska uživit jako fotograf, když nechcete krást ani jídlo?

Zatím mám kliku. Protože dělám portréty, reklamu, všechno. Reportáže už neuběhám.

S reportážemi jste tedy už definitivně skončil?

Ne, jen musím na operaci. Ale já mám dobré fotky i z auta. Říkám jim: „Dejte mi konflikt a auto a já vám to vyfotím.“

Copak to jde, takhle z dálky?

Kratochvíl: Jde. Občas z toho auta vylezeš. (smích) Ale abych se táhl někam třicet kiláků, na to už nemám. (Pauza, Kratochvíl si hraje se svým fotoaparátem.) Hele, to je zajímavý, že přes kameru vždycky poznáš, jestli je člověk fotogenický, nebo ne. Ty jseš.

Kratochvílova manželka: Já nejsem!

Děkuju. Co jiného vidíte jenom skrze objektiv? Dá se tak odhadnout třeba i povaha?

Já myslím, že povaha se nejlíp pozná, když nerozumíš tomu, co člověk říká. To se pak koncentruješ na výraz tváře a zjistíš, že slova nejsou důležitý. Když jsem odešel a neuměl řeči, tak jsem pořád jenom čuměl a hned jsem věděl, o co jde. Protože slova vždycky všechno překryjou. I když to jsem si uvědomil až později.

A kolik řečí umíte?

Umím ty, které jsem potřeboval nebo musel. Ale když řeči nepoužíváš, tak se ti vytratí. I češtinu jsem jednou skoro zapomněl, když jsem ji v Los Angeles pět let nepoužíval.

Kde vám šlo nejvíc o život?

V davu. Ten jak se zblázní, tak to neuhraješ. Jednou jsem fotil v Afghánistánu v utečeneckém lágru, všechno bylo výborný, slunce, ticho… Najednou přiletěl kámen, pak druhej, třetí. Nejdřív házely děti, pak do toho vlítli dospělí, couval jsem, nechtěl jsem se obrátit zády. Věděl jsem, že kdybych začal první krvácet, je se mnou konec. Vtom se konečně objevila moje ochranka.

Stalo se vám, že jste někdy odvrátil svůj zrak? Že jste si řekl: To bych si vyfotil, a stejně jste to nevyfotil?

Ne. Totiž jednou. Ale to bylo spíš z respektu. Znáte Tarzana? Johnnyho Weissmüllera? To byl herec a rekordman v plavání, krásný člověk, Adonis. Měl vilu v Acapulcu, přivezli nás a sedí tam Johnny. Troska. Dvanáct mrtvic, zkroucený, kost a kůže. A za ním stál mexický pořízek a ovíval ho. Ten průvodce mi říká: „No tak foť!“ A tam byl Johnny, nemohl mluvit, díval jsem se mu do očí a viděl jsem, že to nechce. Zrovna jsem o tom přemýšlel, jaký jsem byl možná vůl, že jsem si ho nevyfotil.

Tak měl jste ten respekt, nebo ne?

No dneska si přeju, abych tu fotku měl. I kdybych ji nikomu neukazoval, ale měl bych ji.

V cizinecké legii jste fotil?

Ne. Tam to nešlo. Já tam nebyl, abych fotografoval.

Být s cizineckou legií v Čadu bylo to nejhorší, co jste zažil?

Ani ne. Tam máš taky na výběr.

Jaký?

Když na tebe střílí, tak střílíš zpátky.

A vy jste střílel zpátky?

No musel jsem, stříleli všichni. Ale jeden na jednoho to nikdy nebylo.

Takže jste někoho zasáhl?

To doufám, kurva jasně že jo. To byla válka aut, buď já, nebo rebelové. Byl jsem pod přísahou a zodpovídal za kamarády, kdybych nestřílel, zařvali by oni. Mně se pak strašně dlouho zdály špatný sny, i ty moje ženský si myslely, že jsem blázen. To trvalo tak dvacet let.

Dneska už se ze spaní nebudíte?

Teď už ne. Nějak to zmizelo.

Nosíte fotoaparát pořád u sebe?

Dřív jsem ho nosil, teď už ne. Nějak jsem ztratil zájem fotit každý den. Fotil jsem padesát let, ty vole. Možná je to i tím prostředím, že to tady v Čechách nemá tu hranu. Nebo ji to tady má a já jsem jenom línej ji hledat. Nevím. Určitě jednou vstanu a začnu zase fotit jen tak pro sebe.

A poslední dotaz: vymýšlíte si někdy?

Proč, když jsem prožil, co jsem prožil? Já mluvím jenom pravdu. Akorát si ji někdy přibarvuju.

* 

Antonín Kratochvíl

Povoláním fotograf, věk 65 let, datum narození 12.4.1947, místo narození Lovosice a znamení Beran (a stejný den narození jako u Karla Kryla)

Slavný česko – americký fotograf vyrůstal v Praze jako nejmladší ze tří dětí, otec byl fotograf. V roce 1967 emigroval. Z rakouského lágru Traiskirchen se dostal do Švédska, kde byl za „drobné delikty“, jak říká, ve vězení a deportovali ho s ostudou zpět do Rakouska. Ve Francii z donucení vstoupil do cizinecké legie, nasazen byl v Čadu. Fotografii vystudoval v Nizozemí. Fotil pro listy New York Times i Rolling Stone, čtyřikrát vyhrál prestižní cenu na World Press Photo. Spoluzakládal agenturu VII Photo. Čtyřikrát se oženil, na stáří zakotvil v Praze a má tři syny.

MARK TWAIN

☼   30.11.1835  FLORIDA                                       ۞        21.4.1910  REDDING

„Jsem přesvědčen, že budoucí historik Ameriky uzná Vaše díla za způsobilá a stejně důležitá, jako jsou důležité rozpravy Voltaira pro historika Francie. Píši Vám to proto, neboť jsem autorem hry, ve které jistý duchovní praví: „Říkat pravdu je nejlepší žert pod sluncem.“ Tuto moudrost považovanou za dobrý joke jsem se naučil od Vás.“  George Bernard Shaw v dopisu Marku Twainovi

*

Celé město stálo na nohou. Nejprve se dostavil neúspěšný sebevrah Higgins s dvouhlavňovou puškou. Když zjistil, že provinění proti němu se dopustilo nemluvně, jen mě vykrákal za uši a večer pak navždy opustil to město. Krejčí se přihnal s nůžkami, ale i on mě nechal vycukat a odjel si na jih. Také další dva občany vystavené posměchu odzbrojila má bezvýznamnost. A vydavatel konkurenčního periodika, který žíznil po mé krvi, mě nakonec pozval do výčepu, abychom veškerou nevoli spláchli skleničkou „Fahnestockova likvidátora červů“.

Přibližně touto notou líčí Mark Twain v jedné z humoresek své novinářské počátky. Učil se tehdy v redakci ospalého týdeníku v městečku Hannibal v americkém státě Missouri sazečem. Jednou mu šéfredaktor svěřil zredigování čísla svých novin a ambiciózní akční mladík cítil za svou povinnost pobavit čtenáře několika pikancemi nadrobno. Snůška posměšných urážek sice na čas zvedla náklad, ale prudce i nadzvedla ze židlí potrefené husy. Chtít se dopátrat, jak to skutečně bylo, by bylo stejně crazy, jako se snažit oddělit pravdu od nadsázky.

ČAS VELIKÝCH NADĚJÍ

Polovina třicátých let 19. století byla ve Spojených státech hektickou neklidnou dobou. V Texasu vřela válka. Prezidentský úřad si podruhé podmanil A. Jackson, při jehož prvním zvolení vtrhl nadšený lid do Bílého domu. Zatímco Sever proklamoval demokracii, rozvíjel průmysl, stavěl železnice a kanály, důstojný Jih nemínil nic měnit a inovovat na ustáleném sociálním nepoměru, jehož základem byla půda a otroctví. Byla to doba velkých ambicí a znepokojivých událostí, ale také doba odvážných pionýrů, kteří v nových a nových etapách překračovali Ohio a další veletoky, putovali a probíjeli se dál na západ jako Tornádo Lou ke svému vystoupení v saloonu, aby tam v boji s drsnou přírodní zákonitostí našli svůj nový bejváček.

Jedním z těchto odvážných průkopníků byl i John Clemens, člověk klokotavé krve, který se po namáhavé štrece usadil s rodinou ve vesničce Florida, zapomenutém koutku severně od St. Louis. Zde se mu poslední listopadové ráno 1835 narodil zdravý synek, jemuž dal jméno Samuel Langhorn. Zanedlouho se rodina přestěhovala do rušného přístavního městečka Hannibalu. Zde Sam poprvé spatřil majestátní Mississippi a ten dojem v něm už jednou navždy utkvěl. Tehdy ještě nemohl tušit, že vzpomínky na tato adresná zákoutí pro něj budou představovat jednou více než jen zdroj inspirace knih, které si zamilují školáci na celém světě: Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna.

Ač je v nich plno fantazie a motivů vysamplovaných z jiných pojednání, dýchají na nás svou pravdivostí. Rozesmějí nás lumpárny, které Tom věnuje od srdce tetičce Polly, dojímá nás nešťastná láska hrdiny k dívce jménem Becky. A dodnes existuje poblíž Hannibalu jeskyně, ve které oba tápali po světlu a východu ven a kde zhynul i Indián Joe. Stojí tu samo i hřbitůvek, na němž byli Tom s Huckem svědky zběsilé vraždy.

Snad jenom jednu věc bychom mohli autorovi vyčíst – přílišnou idyličnost a harmonii. Tenkrát byla skutečnost přeci jen jinde doma. Mladičký Sam byl nejednou svědkem hrůzných přečinů a zločinů, a město samo nedobrovolně hostilo řadu nejrůznějších dobrodinců. I otrokářství vrhalo chmurný odstín viny na laskavou krajinu Missouri. Sam však k němu dosud nevysílal svůj odpor, protože nechápal jeho podstatu. Přesto barva kůže vytvářela mezi ním a černošskými dětmi neprůstřelnou barikádu.

Jeho otec pracoval jako smírčí orgán soudce, což byla funkce honosná, ale málo výdělečná. Když ležel na prkně v roli nebožtíka, ocitla se rodina ve finančním průseru, a tak dvanáctiletý troufalec Sam musel opustit školu a nastoupit jako učeň do tiskárny pana Amentse, vydavatele Missouri Courier. Za stravu a trochu toho ošacení a střechu nad hlavou tu dřel skoro dva roky. Za celou dobu nedostal ani cent, ale důležitější bylo, že se vyučil tiskařství. A co víc – naučil se tvrdé disciplíně neuhnout ze svého cíle.

Když pak jeho bratr Orion založil konkurenční periodikum a zlákal jej do svých služeb, mohl alespoň občas přičichnout ke skutečné novinařině. Bratr však byl jen tuctový žurnalista a stejně průměrnou nudu šedi nabízely čtenářům a zvědavcům i jeho noviny. Již brzy po zveřejnění jednoho ze svých prvních literárních pokusů si Sam uvědomil: důležitější než volba tématu je forma, v jaké to napíše. Nakolik ji zpracuje poutavě a nadsazeně, aby evokovala u čtenářů zájem a fresh zálibu u člověka o dění kolem sebe. 

Drobné neshody s bratrem i snaha postavit se na vlastní nohy v něm podnítily touhu cestovat. Bylo mu sedmnáct let a vydal se za poznáním do centra dění v New York City. S pár dolárky v kapse mu to zabralo hnedle celou zimu. Na východním pobřeží spíše živořil, než plnohodnotně sdílel příjemné s užitečným, ale domů se vrátil zase nabitý zkušenostmi. Sam se změnil v dospěláka, ale jeho bratr zůstal stejně provinciálně nepraktický. Nějaký čas ještě pracoval v jeho listu, ale ani tentokrát tu dlouho nepobyl.

Netrpělivý a stále něco hledající přešel do jedné redakce v St. Louis. Kteréhosi dne narazil na zvěst o málo prozkoumaném povodí Amazonky. To je amazing příležitost! Touha po dobrodružství se mísila s možností napsat odtud mnoho zajímavých cestopisných úvodů, statí, svědectví z podnikavých výprav. Koupil si regulérně lístek a nastoupil na parník Paul Jones, jenž se plavil po Mississippi do New Orleansu.

K Mississippi ho vázalo tolik překrásných vzpomínek mládí. A tak postával každý den dlouhé hodiny vedle kormidelníka Bixbyho a v němém nadšení hltal stále se měnící obrazy, půvab a poezii této majestátní řeky. Jako Waldemar Matuška miloval úděl řeky. A pak se náhle rozhodl: stane se kormidelníkem.

Plavil se po Mississippi dlouhé dva roky. Cestující parníků byli jakoby vzorkem celé tehdejší společnosti, od vejtahů a chytrolínů až po normální spořádané společníky. Trávily se zde líbánky, uzavíraly důležité obchody, různorodé osazenstvo přitahovalo pochybné existence všeho druhu. Sam později tvrdil, že se s celým světem a s duší amerického lidu seznámil už tehdy na Mississippi. Léta strávená na palubě kolesových kolosů považoval za nejkrásnější momenty své plavby životem.

Leč v té době už narůstá dějinná krize do obřích podob. Brzy po volebním vítězství republikánů v roce 1860 se od Unie začínají drolit první jižanské státy. Jejich útok na posádku federální pevnosti Fort Sumter je pak signálem ke skutečnému výbuchu emocí i nemocí nervů. Začíná občanská válka. Samuel Langhorn Clemens se vrací do Missouri a dobrovolně vstupuje do armády Konfederace. Je to však jenom impulsivní akt národní hrdosti, protože se zájmy válčících stran nemá dohromady moc společného. Není v armádě ani dva týdny, když jeho oddíl omylem zasáhne smrtelně bezbranného civilistu. Nesmyslnost této nabroušené války se mu odhaluje v nahotě před nosem, odhazuje uniformu a znechuceně odjíždí za bratrem do nově zřízeného teritoria Nevady. Orion se tam měl stát tajemníkem guvernéra, což ovšem znamenalo přechod pod zástavu Unie – ani jeden z nich neotálel a neváhal, co šikovně podnikne.

Původně plánovaných několik měsíců pobytu se zde protáhlo na několik let. Nějaký čas se protloukal jako prospektor, zachvácen nově vzedmutým hladem po zbohatnutí a šíleně stříbrnou horečkou. Na rozdíl od uměle vytvářeného mýtu Divokého západu se mu však dostalo tvrdé lekce kraje nemocného individualismem. Pozná tu celou galerii lidských typů: vyděděnce, zloděje, vrahy, machýrky, karbaníky, ale i lidi bezúhonné, kteří mají smysl pro plnění čistých ideálů v čin. Život v této plejádě chuligánů i kamarádů zachytil o celých deset let později v knize Jak jsem se protloukal. Jeho srdce si naklonila i drsná nádhera hor a podmanivé kouzlo jezera Tahœ. Kde jinde by měl cítit větší nutnost podělit se o své pocity a zkušenost s lidmi než právě zde? Amerika je inspirující prostředí. Postupně odkládá své skromné prospektorské pomůcky a vyměňuje je za pero. Vrací se k oboru novinařiny, fresh za ranních červánků news pro každé schopné ráno.

NOVINÁŘ A SPISOVATEL

Nejdříve to bylo jen pár postřehů a fejetonů, které poslal do virginských novin. Když mu pak vydavatel listu Territorial Enterprise ve Virginia City nabídl stálou pozici – přijal. Plat byl zpočátku symbolicky funny a skromný, ale výhody zajištěné existence převážily nad dosavadní nejistotou tuláka s hlavou v sedmém nebi. Jeho obliba, alespoň v místním měřítku, narůstala snad s každým novým příspěvkem Samuela pro veřejnost.

Vedle svého jména začal své literární útvary podepisovat smýšlenými, obvykle směšně znějícími kombinacemi jmen. Již jako kormidelník na Mississippi užil v jedné své parodii na kapitána konkurenční lodi pseudonymu Mark Twain. Tato dvě slova byla voláním, kterým se na mělkých zrádných úsecích řeky ohlašovala hloubka dvou sáhů, zajišťující bezpečnou plavbu vpřed. Nyní, v únoru 1863, se k této literární přezdívce vrátil. Ze Samuela Longhorna Clemense se vyklubal rodinný uličníček Mark Twain.

Přátelé a čtenáři ho zde pro jeho nelíčenou popularitu jmenovali „šéfem třetí sněmovny“ a při předávání jmenovacího dekretu přednesl Twain proslov, že přitom všichni posluchači byli zneškodněni neškodnou salvou smíchu. O něco později napadl v úvodníku redaktora konkurenčního listu a prý došlo k pěstnímu měření sil, jež mělo podle autorova projevu – jak jinak – humorný průběh. Ať už to bylo jakkoli, skutečností zůstává, že kvůli tomuto incidentu musel Nevadu opustit. Na západním pobřeží působil nějakou dobu v deníku The Morning Call, vydávaného v San Franciscu. Z jeho zdejší tvorby je už patrné, že vedle role rozpustilého humoristy (jako uměl u nás potěšit Josef Lada nebo jeho parťák Jaroslav Hašek) dovede zaujmout stejně sugestivně i jako pronikavý kousavý společenský kritik nešvarů a různých pochybení. Brzy měl pocítit dvousečnost podobných snah o zjednání nápravy Světa. „Velký svět a malý svět a štěstí mi v tom úsilí přeje, když dávám sbohem aroganci, ta našemu Světu nikterak neprospěje…“ Když totiž z redakce odešel a ztratil tím novinářskou imunitu, začala mu znepříjemňovat pobyt na zemské kůře policie, jejíž metody několikrát bez ostychu pranýřoval. Odešel tedy do ústraní na nějaký čas a uchýlil se k příteli na farmu.

Právě u něj zaslechl historku o sázce na cvičenou skákající rosničku Jima Smileyho. Vzal do ruky pero, napsal povídku a odeslal ji do jednoho fresh newyorského listu. Úspěch předčil smělá očekávání: povídka se rozletěla po celé zemi a získala autorovi popularitu i ve staré dobré Evropě. Stala se základním kamenem Twainovy knižní prvotiny Proslulý skákavý žabák z okresu Calaveras a jiné črty. Úspěch knížky na trhu byl podmíněn v neposlední řadě typicky západním humorem importovaným odněkud ze zapadákova, prohněteným často duchaplnou satirou. Škoda jen, že pikantní příchuť jejích šlehů oslabil, otupil čas. Vždyť kdo se dnes – bez znalosti osob a konkrétních souvislostí – s pochopením zasměje, když zarputilý stisk ošklivého buldočího štěněte autor přirovnává k houževnatosti prezidenta Jacksona.

*

Krátkým útvarům povídky nebo črty zůstal Mark věrný po celý život (v jednoduchosti je krása a v málu pramení hodně, hodně úspěchu za málo dobré muziky), i v dobách, kdy ustavičně usiloval o své romány k světu. Prostí čtenáři je přijímali s nadšením jako nové neodrbané jeans na sebe, ale jeho první kroky na poli literatury vzbudily mnoho výhrad kritiků. Nazývali ho divokým humoristou z divného pobřeží Pacifiku, vyčítali mu vulgárnost a do očí bijící nedostatek jemnosti. Jen málokdo z kritiků mu přiznal literární ambice a nekompromisní švih.

Na nějaký čas se vrátil do San Francisca, odkud jej jisté noviny zavelely jako korespondenta na Havajské souostroví. Práce na reportážích mu zcela vyhovovala. Jeho talent se zdařile rozvíjel a on sám přitom nebyl připoután k židli v redakci. Po návratu do Ameriky zamířil přes Panamu do New Yorku. V tamním přístavu se právě připravovala na velkolepý výlet do Evropy a do Svaté země k vyplutí loď jménem Quaker City. Pro novináře zvučného jména nebylo těžké uzavřít kontrakt s jedním kalifornským listem na soubory reportáží z tohoto velkolepého podniku. Když se třicetiletý Mark Twain po pěti měsících vrátil, vydal své reportáže i knižně. Cestopis, jenž měl jedinečnou formu, je zdánlivou satirou na Evropu, ale současně s jemnou ironií stahuje z amerického maloměšťáka roušku jeho neblahé strojenosti. Stal se rázem jednou z nejpopulárnějších a také výstižně poučných knih novodobé Ameriky.

Nedlouho poté, kdy kniha vstoupila na trh, se Mark oženil s Olivií Langdonovou. Tento vztah měl na jeho tvorbu i život samotný nesmírný vliv. Byla vždy prvním exkluzivním kritikem jeho rukopisů, zmírňovala výstřednosti jeho nevybíravého jazyka i humoru. Podrobovala ho laskavé přátelské literární i životní cenzuře jaksepatří.

Vedle psaní, které mu slušně vynášelo, objevil Mark i další zdroje příjmů: přednášková turné. Na svá vystoupení se velice důkladně připravoval, pečlivě zkoumal reakce obecenstva s profesionálním cítěním. S vrozeným hereckým talentem dokázal posluchače udržet dvě hoďky v napětí a odměnou mu byl jejich bouřlivý smích.

AMERIKA DÁVNO JIŽ BEZ ILUZÍ

Třebaže snobismus Marka Twaina vždycky dráždil a napadal jej slovem i perem, kudy se vydal na zteč, sám se ho cele nikdy nedokázal zbavit. Žil ve snobské čtvrti, jejímuž vkusu přizpůsobil i svůj architektonicky zvláštní dům. Slouží mu však ke cti, že se na tehdejší Spojené státy dovedl dívat střízlivýma očima. Amerika se změnila. Iluze o rovnosti, nejdokonalejší formě demokracie a o dobrotě člověka se po občanské válce pomalu rozplývaly v prudké expanzi průmyslu a sílící mocné pozici velkoburžoazie. Tuto dobu, kterou kapitalisté nazývali zlatým věkem, vylíčil se svým kámošem C. Wernerem v knize, jíž dal pozměněný titul Pozlacený věk.

Kdo se spisovatelů nezatouží ohlédnout se ve zralém věku nazpátek, vykouzlit obrazy dětství, které již nenávratně patří minulosti? Twain sepisuje Toma Sawyera a rukopis posílá roku 1875 svému vydavateli. Už ten se od něj při čtení nemůže odpoutat a podobná je i reakce dětstkých čtenářů, i když původní verze knihy byla určená pro dospěláky. Rok před jejím vydáním se poprvé v sérii črt pro Atlantic Monthly vrátil k Mississippi. Trvalo to ještě řadu let, než tuto oslavu Otce vod rozšířil a vydal pod názvem Život na Mississippi. Při jejím psaní se prý ocital ve stavu extáze zadarmo a míval chuť odhodit konvence a pero kamsi do prčic a znovu si stoupnout na kormidelnický můstek.

Ač jej společenské klima v Hartfordu nejednou nudilo a deprimovalo, prožil zde nejkrásnější období tvorby a úspěchů z ní kynoucích. Často se před rušným společenským životem uchyloval na venkovské sídlo Quarry Farm v Elmiře, kde vznikla většina jeho nejlepších knih. Když pracoval, psal denně tři až pět tisíc slov, a rád tvořil několik věcí současně. Občas však svou práci zanedbával, protože jeho čas stál i nemalý obchod a nebývalé vedení vlastního nakladatelství. Přes počáteční úspěchy jej podnikatelská činnost později zavedla takřka na buben. Twain usilovně četl a intenzívně se vzdělával, aby se zbavil nálepky pitomce, kterou se ho snažily ponížit určité nejapné intelektuální složky agresívních budovatelů.

Za dlouhých večerů sedával s dětmi a vyprávěl jim neobyčejné příběhy o malém žebrákovi a waleském princi. Jak se děj rozvíjel a jak děti nutily Twaina vymýšlet další a další příhody, vznikala kniha Princ a jeden chuďas. S ní pak usínaly děti v mnoha domácnostech nejen po Americe v podpaždí.

V roce 1883 vytasil ze šuplete rozepsaná Dobrodružství Huckleberryho Finna. Své rukopisy totiž často odkládal a čekal, až se naplní dočasně vyschlý zdroj inspirace. Tentokrát kniha dozrála a příběhy malého hocha na otrokářském Jihu zabodovaly jako jedny z největších vrcholů literatury Spojených států, i když si na své ohodnocení musely ještě počkat. Twain plně pochopil zrůdnost otrokářství až v pokročilém věku, a jeho odpor vůči němu byl o to houževnatější.

S dovršením čtyřicítky začal propadat vleklé skepsi, tenkrát ještě nebylo v módě dát si na žal optimální sklenku juice of the new generation PEPSI. V jednom z mnoha dopisů přiznal barvu: „Ještě dva nebo tři roky, a už nebudu moci napsat nic, co by mělo smysl…“ I když se tato předpověď nevyplnila, i tak je dokladem znepokojení z vlastní literární budoucnosti a z tíživé společenské deziluze.

Aby ulevil finančním hořkostem, přestěhoval se roku 1890 s rodinou do Evropy. Byl to už jejich druhý pobyt na Starém kontinentu, ale pokud Mark doufal ve zlepšení finanční stránky, zklamal se. Nepříliš úspěšné bylo již líčení jeho předchozího putování po evropských zemích v knize Tulák v cizině. Ani knihy napsané při druhé návštěvě nevyvolaly větší odezvu. Jana z Arku pak byla jeho labutí písní v románové oblasti. Vydává se ještě na přednášková turné po jižní polokouli a po devíti letech nepřítomnosti se vrací do Spojených států. I když to byl slavný návrat, Twainův pesimismus v žilách se z něj ne a ne vypařit do vzduchu. Smrt dcery Susy ho uvrhla do ještě většího zoufalství.

USA se mezitím změnily k nepoznání. Osidlování Divokého západu skončilo, na povrch vyplouvaly negativní rysy americké společnosti, veřejné mínění však bylo z větší části ospalé a netečné. Twain, ač si byl vědom, že může ohrozit svou popularitu, se rozhodl zapojit do protiimperialistické kampaně. Vrátil se tam, kde začínal – k publicistice. Předstoupil před publikum jako politický polemik velkého formátu, byl mistrem argumentace, proti níž v táboře oponentů sotva nacházeli obranu. Připomeňme si alespoň článek Tomu, který setrvává v temnotách. Tentokrát zapůsobil téměř jako bomba s Public Enemy, Louder Than A Bomb. Nezastřeně v něm zaútočil proti exportu pokroku a civilizace, pod jejíž pokrytecky úctyhodnou rouškou se skrývala dobyvačná lačná ziskuchtivost. Ale ani přísné odsuzování politiky vlastní země neotřáslo jeho autoritou ve společnosti. Twainova novinářská a literární práce v období, které bylo ve znamení hořké deziluze a tedy devalvace krásných velkých ideálů, není dokladem tvůrčího selhání, je naopak triumfem umělce, který podřídil svou tvorbu příkazům svědomí, výhradně chápajícího svědomí.

V roce 1906 začal diktovat vlastní autobiografii. Rok nato odjel do Anglie, kde byl slavnostně promován na čestného doktora Oxfordské univerzity. Bylo to největší veřejné uznání zásluh jeho života, ale žena Olivie se už manželova triumfu nedožila.

PETR SÍS

Rozhovor se světově proslulým výtvarníkem o tom, proč si vydavatelé knih myslí, že lidstvo je čím dál hloupější, servíruje Kačka Kadlecová v předposledním čísle Reflexu – podnětný „a must to have“ článek s legendou zaživa, protože je prvním českým DJ protáčejícím gramodesky 45, pročítal Pop Music Express a přispíval do jediného konkurenčního periodika v roce 1968 a výtvarně obstál s jeho hbitými tahy na jedničku. V Americe touto dobou vycházejí knižně rozhovory ze 60. let s Jaqueline Kennedyovou: historická konverzace s JFK, o postavení žen ve společnosti, o raketových problémech Kuby, a tady potěší s rozhovory periodikum Reflex, kam zařadili posledně i PETRA SÍSE.

V USA se jeho publikace obyčejně prodávají ve vyšších než stotisícových nákladech a Hillary Clintonová mu občas pošle dopis s blahopřáním k nové knížce a doporučením, aby víc pracoval. Světoznámý výtvarník, autor více než 20 dětských knížek a plakátu k filmu Amadeus, v Česku právě pokřtil svou novinku pro dospělé a vyspělé čtenáře. Jmenuje se Ptačí sněm.

Petra Síse v poslední době zajímali především géniové. Jeho knížky vyprávějí o Darwinovi, Kolumbovi, Galileovi nebo Mozartovi; chtěl dětem představit život a myšlenky výjimečných osobností, jež obohatily naši kulturu. Když před 4 lety vydal autobiografickou knihu Zeď: jak jsem vyrůstal za železnou oponou, vyjádřil se exprezident Václav Havel, že by se měla stát povinnou četbou pro všechny, kdo svobodu považují za samozřejmost. Sám Petr Sís svobodu za samozřejmost nikdy nepovažoval.

Pro letní olympijské hry v Los Angeles v roce 1984 měl točit animovaný film, ale východní blok prohnilý stupid filozofický se olympiádu záhy rozhodl bojkotovat. Mladý režisér se do „znormalizované“ vlasti nevrátil a později dostal ve Státech azyl. V Československu nechal maminku, sestru, bratra Davida (rovněž budoucího režiséra) a tatínka Vladimíra, režiséra, který se proslavil zejména filmovou verzí Balady pro banditu či dvěma hudebními filmy na motivy semaforských her: Jonáš a Melicharová a Jonáš II. aneb Jak je důležité míti Melicharovou … K rozhovoru o knihách, americké politické situaci nebo vzpomínání na 11. září 2001 a na tatínka se sešla vzpomínaná K. Kadlecová s Petrem Sísem v čajovně jeho sestry v pražské Nerudově ulici 19. Právě do dveří téhle čajovny vrazil za husté chumelenice filmový Salieri z Formanova Amadea, aby si koupil masku potřebnou k ošálení mladého Mozarta.

Takže v téhle světnici se natáčel osmioscarový Amadeus?

Ano. Někdy na začátku roku 1982 při obhlídkách k nám do domu vrazil Miloš Forman s producentem a povídají: „Tady je to hezké, budeme tu točit.“ A můj tatínek na to: „Náš Petr by vám mohl pomoct, jenže teď poletí do Států dělat film. Později, to už jsem byl v Americe, mi z produkce zavolali, jestli bych k Amadeovi neudělal plakát. Byla to jedna z mnoha příležitostí, kdy do mého života pozitivně zasáhl můj mentor Miloš Forman. Ten plakát mi změnil život – za peníze, které jsem za něj dostal, jsem se mohl přesunout z Los Angeles do New Yorku. Nebyl to můj plán, ale našel jsem tam práci jako ilustrátor.

Chtěl jste dělat filmy, ale skončil jste u knih a ještě předtím u novin; nakreslil jste přes tisíc obrázků pro deník New York Times.

A teď z těch obrázků možná bude kniha. Po sedmnáct let jsem v New York Times skoro každý týden ilustroval pro kulturní sekci knižní recenze. Zprostředkovaně jsem se tak setkal snad se všemi žijícími velikány literatury, od nedávno zesnulého Johna Updikea přes Philipa Rotha až po Umberta Ecca (= toho překládá v Plzni jedna přičinlivá Kateřina). Když jsem se s některými posléze sešel osobně, můj obrázek si pamatovali. Zajímavá zkušenost byla, že jsem nečetl samotné knihy, ale až jejich recenze – moje angličtina nebyla nijak skvělá, mnohdy jsem to nepochopil, takže mé kresby byly spíše esencí metafor ...Vzpomínám na svůj obrázek k Rushdieho Satanským veršům – nakreslil jsem zahradu ve tvaru letadla. Býval jsem vzhůru celé noci: obvykle večer mi zavolali, jestli můžu mít do šesti ráno obrázek hotový. Miloval jsem to napětí.

Jak jste se dostal k tvorbě vlastních autorských knih?

Když jsem byl úplně malý, ležel jsem v nemocnici s těžkou skoliózou páteře a nemohl se moc hýbat. Dali mi tehdy knížku o Masarykově závodním okruhu. Byla v ní spousta detailů o vesnicích, kolem nichž projížděla auta, a já jsem na stránkách strašně rád hledal drobnosti a nenápadné souvislosti. Teď se mimochodem stalo, že americké vydání mé knihy Zeď bylo vybráno jako četba pro celý jeden okres ve státě Virginie. Prezentoval jsem knihu po školách a taky jsem zavítal do nápravného zařízení, vlastně vězení pro mladistvé delikventy. A ti šestnáctiletí kluci v uniformách za mřížemi byli naprosto nejlepšími čtenáři. Všimli si každičkého detailu! Protože skoro nic jiného nesměli, četli Zeď celý měsíc, a tak se na tu knihu upnuli. To je ale smutný, ne?

Zeď se měla stát podkladem k filmu, zájem měli v Hollywoodu i v Evropě…

To už potkalo tři moje knihy. Ten „zájem Hollywoodu“ je většinou typu „dnes v knihkupectví si paní z Warner Bros. koupila pětačtyřicet výtisků Tří zlatých klíčů, takže o zfilmování určitě přemýšlejí“. A pak za mnou přijde kluk a povídá, že má za úkol knížku přepsat jako scénář, což zakážu, protože bych na výsledek nemohl mít vliv. Zeď měla být s živými herci a kreslenými kulisami… Líbila by se mi možná i forma zpracování, jakou má teď film Alois Nebel.

A proč si zeď nenatočíte sám?

Já bych chtěl, ale už na to nemám sílu.

Jednu věc jste ovšem přepsat dovolil – knížku Tibet: Tajemství červené krabičky. Tu jste dělal pro umírajícího tatínka, režiséra Vladimíra Síse, jenž se jako první Čechoslovák podíval v roce 1954 do Tibetu.

Před pěti lety přišel slavný dramatik David Henry Wang, který napsal třeba Madame Butterfly (= hru, za niž dostal Tonyho a málem i Pulitzera) a ptal se mě, jestli z Tibetu může pro jedno divadlo v Seattlu udělat divadelní hru. David je sympatický Američan čínského původu; řekl jsem si, že mu do toho nebudu mluvit, ať si to udělá po svém. A on to celé přepsal – ze čtyřletého chlapečka se stal dvanáctiletý, protože by nesehnali kvalitního mladého herce, po Praze se mu promenovali ruští vojáci, kluk po nich házel kameny… Napsal jsem mu, že tak jednoduché to nebylo – ale v novinách už vycházely články o „výborném nápadu Davida Henryho Wanga podle jedné knížky“… Nejel jsem ani na premiéru. Výpravné představení bylo naštěstí tak drahé, že je inscenovali jen v pár divadlech.

Už víc než čtvrtstoletí tvoříte v New Yorku. Nedávno minulo desáté výročí teroristického útoku z 11. září. Změnil se po ataku váš vztah k městu – a změnilo se město samo?

Určitě. Pád věží mám spojený ještě s jednou smutnou věcí – bezprostředně před útokem mi v Čechách umíral tatínek. Celý srpen 2001 jsem učil na univerzitě ve Wisconsinu a na začátku září jsme se stěhovali z Manhattanu za město. Střídala se u něho tehdy celá naše rodina, on byl už v kómatu. Ale než jsem se stihl do Prahy vrátit, tatínek 7. září umřel. Koupil jsem si letenku na 10. září večer, ze svého studia jsem se díval na ty dva vysoké domy a přemýšlel, jak se mi asi bude z pohřbu vracet do toho veselého města, když budu tak smutnej… Na palubě letadla jsem si otevřel nějaké české noviny a uvnitř byl nekrolog a fotka mého táty. Pořád jsem ještě tomu nemohl uvěřit. Doletěl jsem, usnul v pražském bytě, a najednou volá moje žena: „Pusť si televizi!“

Vrátit jsem se mohl do Států až sedmnáctého, jedním z prvních letadel. A z New Yorku se kouřilo, všechno děsně smrdělo a já musel přespat ve studiu. Za černými okny plnými prachu byl jen kouř a popel. Ty dva domy zmizely. Šel jsem se projít dolů na Lafayettovu ulici, k našemu bývalému bytu poblíž hasičské zbrojnice, o které jsem předtím nakreslil knížku pro malé děti. Na zemi byly tisíce svíček a květin. Ve všem byl strašnej smutek.

Ale New York neskončil.

Ne, zase přišel nový život. Naproti ateliéru mi postavili dům, v němž stojí jeden byt sedm miliónů dolarů. Jen mě děsí, jak se od toho útoku lidi tady pozorují, natáčejí, kontrolují, podezřívají – připomíná mi to moje socialistické mládí a plakáty s nápisy „Nepřítel naslouchá“. Svoboda, donedávna největší hodnota Ameriky, je pryč. Ale lidé dnes mají i jiné starosti než terorismus – hledají nové hodnoty, snaží se vybřednout z politicko-ekonomické krize a zároveň se vypořádat s přetechnizovaným světem. Ptáme se, zda knížka přežije další dekády – přece nebude možné pořád se jen zahlcovat elektronickým šumem a informacemi. Čekal bych, že lidé víc než kdy dřív budou zkoušet najít sami sebe.

Když cestujete po autorských čteních, poznáváte různé kouty Států. Při propagačním turné knížky o Darwinovi Strom života jste v Jižní Karolíně nebo Texasu zažíval podivné situace – publikum se za vás modlilo, abyste prohlédl a zjistil, že je evoluce nesmysl.

Máte pravdu, jakmile jsem se dostal za hranici Mason-Dixon, byl problém. Té knížky se kreacionisté nechtěli ani dotknout! Ten paušalizující Jih! S Kolumbem se mi stala zase opačná věc: lidé, co stáli na levici, tu knížku („Následuj svůj sen – Příběh Kryštofa Kolumba) strašně zkritizovali. Proč prý oslavuji imperialistu, jenž ubližoval Indiánům. Ale já psal úplně o něčem jiném, o touze objevovat, o člověku, který se dlouhých sedmnáct let snažil přesvědčit lidi kolem sebe, že když popluje směrem na západ, najde novou cestu do Indie. Nejsem ochoten přemýšlet politicky, jako že mí hrdinové Kolumbus i Darwin pro mnohé Američany symbolizují ďábla. Samozřejmě existují autoři, kteří si řeknou, že je lepší udělat knihu o psovi, jenž má nadýmání – tu si každý koupí, protože proti psům ani proti nadýmání nikdo nic nemá. Já to ale takhle spočítaný nemám.

Jak vlastně v té Americe můžete žít?

Na to se sám sebe taky často ptám. Ale když to občas vidím tady doma… Máme dům na Malé Straně, blízko vládních úřadů a sněmovny; pohybuje se tu příliš mnoho poslanců a lidí v oblecích, které nedokážu přečíst… Ve vzduchu necítím žádné ideje. Dřív jsem vždycky po pár měsících skočil do letadla jako do tramvaje a rozletěl se za maminkou. Ona byla velkým pojítkem naší rodiny, ale od její smrti v roce 2007 tu moc nebývám. Její popel spolu s tatínkovým je uložen na dvoře našeho domu, pod velkým ořechem hned za kašnou. Všechno mi tu mé rodiče připomíná, tenhle dům je plný rekvizit z tatínkových filmů. Například dole ve sklepě je taková malá dětská rakvička z bůhvíjakého snímku. Když se na Malé Straně dělal Den otevřených sklepů, návštěvníky a jejich dámy u toho našeho to dost děsilo.

V Česku právě teď vyšla vaše první knížka určená i dospělému čtenáři, Ptačí sněm. Inspirací vám byl překlad skoro tisíc let staré perské epické básně. V podobenství z 12. století se básník Attár promění v dudka a vydává se spolu s ostatními ptáky hledat bájného krále Simorga.

Práce na knize trvala dva roky a finiš byl hodně těžký. Je to poprvé, co v Česku moje knížka vyjde dřív než v Americe. Tam pojedu v listopadu zase na turné po celé zemi; je to prý zastaralá forma propagace, jež ukazuje hlavně to, jak do vás nakladatel investuje, ale stejně se těším. Vydavatelé pochopitelně chtějí na Vánoce prodat nejvíc knížek, a tak je už od podzimu síť veřejných čtení pěkně hustá.

Váš dlouhodobý český nakladatel v téhle knižní sezóně kvůli nedostatku financí vydává jen část původně naplánovaných titulů. Nebojíte se, že malí, nezávislí nakladatelé v dnešní dravé době zaniknou?

Bojím se konce malých vydavatelů strašně, ve Spojených Státech se to už několik let děje… Stejně jako v současnosti zanikají noviny, jsou i malá nakladatelství požírána vydavatelskými molochy, kteří leckdy jejich kvalitu a originalitu vymění za dobře prodávaný mainstream. Žádný z vydavatelů, co jich po světě mám, není tak poctivý a pečlivý jako Joachim Dvořák z Labyrintu! Také můj francouzský vydavatel se stále snaží vydávat mé knihy v co nejkrásnější podobě a je mu jedno, kolik se jich prodá – bere je jako svou vizitku. Zato z velkého vydavatelství Macmillian mi říkají: „Víte, my tu vaši eskymáckou knížku už znovu nevydáme, musíme se soustředit na to, co dnešní děti chtějí – a to je elektronika, aplikace… “ Nikdo netuší, co se dnes na trhu děje, ale všichni se snaží předvídat a vydělat peníze na elektronických knihách – co kdyby se to náhodou chytlo? Možná proto mladým lidem a dětem servírují co nejjednodušší produkty, protože si myslí, že lidstvo je čím dál tím hloupější.

A je to tak?

Nevím. Jisté je, že někteří lidé si to myslí. Takovou žábou na prameni je dnešní střední generace, která ještě nevyrůstala s elektronikou, ale má o ní jisté povědomí a nechce se shodit před ostatními a působit rigidně. I já se snažím přizpůsobit – některé starší knížky, k nimž jsem dělal černobílé ilustrace, teď vyjdou jako e-knihy a moje loňská kniha o Madlence a fotbale má svou aplikaci pro Apple. Myslím ale, že má pozice v tomhle novém, změněném světě bude taková, že moje nejoblíbenější knížky Tibet nebo Tři zlaté klíče se stanou takovými objekty knižní kultury, hezkými publikacemi pro potěchu, ne zjednodušenými produkty na cestu vlakem. U e-knih neexistují ty krásné momenty, jako je skutečný zvuk obracejícího se listu, vůně barev nebo takové to „a ještě jednu stránku“, co si říkáte těsně před usnutím. E-knihy jsou podle mě asi taková změna, jako když na mnichy, kteří po klášterech iluminovali rukopisy, přišel Gutenberg s knihtiskem. Nicméně doufám, že elektronizace povede k demokratizaci.

Před dvěma lety jste říkal, že se chystáte na knížku o Janu Amosovi Komenském.

Jej, už nikdy nesmím mluvit o tom, co budu dělat! Já toho Komenského celého rozebral, mám ho plnou knihovnu, a najednou o něm vyšla moc hezká knížka od Renáty Fučíkové. V tom mém konceptu hraje velkou roli náboženství a mysticismus – co by na to dnes řekli ve Státech? Tam by jeho dějinnou úlohu vnímali úplně jinak; po tom nepochopeném Darwinovi a Kolumbovi bych měl zaděláno na další problém. Takže spíše pomýšlím na knížku o nezbedném pilotovi Saint Exupérym. Cítím s ním jisté souznění – on byl za války nuceným emigrantem v New Yorku a z toho stesku, že nemůže být tam, kde chce, napsal Malého prince a pak odletěl bojovat do severní Afriky. Když tak nad tím přemýšlím, nemám žádné velké plány na další tvorbu. V podstatě teď napjatě čekám, jak to dopadne s těmi ptáky.

Petr Sís (62) získal za svou tvorbu mnoho ocenění po celém světě – od Zlatého medvěda na Filmovém festivalu v Berlíně (1980 za krátký animovaný film Hlavy) až po cenu The New York Times pro nejkrásnější knihu, kterou obdržel sedmkrát. Je autorem více než dvaceti knih, které se prodávají ve třicítce zemí světa, a pro dalších padesát vytvořil ilustrace. Natočil 26 animovaných filmů a v roce 2004 vytvořil pro stanici newyorského metra na 87. ulici nástěnnou mozaiku. Žije se ženou a dvěma dětmi, Madeleine (18) a Matějem (17), blízko New Yorku.